Mladí hasiči
Bochořská sova
- Podrobnosti
- Napsal Renáta Ryhetníková
Napsala: ELIŠKA
V sobotu 19. 9. 2015 jsme se vydali na soutěž v Bochoři. Už od rána to začalo všechno pěkně zvesela. Jelikož jsme si brali hasičské auto na dva dny pryč, zalíbil se nám nápad, dát Martinovo malinké červené auto (daewoo Matis) místo velkého hasičského. Na střechu Matise jsme dali savice, kužely jako majáky, do auta helmy, a nebylo by to auto z lubenské hasičárny, kdyby nemělo nápis. A tak se vzaly fixy a na kapotu se napsalo HASIČI LUBNO. No vypadalo to opravdu skvěle!
Když už jsme tedy vyjeli s naším velkým autem, mířily naše cesty do Lidlu pro nějaké minerálky a něco malého na chuť. Odtamtud pak směr hrad Helfštýn... po cestě byla obrovská sranda, poslouchaly se písničky ze života a o životě, všichni se ladili na vlnu pohody a ve všech se pomalu probouzel soutěžní duch. Někteří se dokonce i roztancovávali, přestože byli zavázaní pásy k sedadlu a vymýšleli zajímavé taneční kreace, které by mile překvapily i nejlepšího choreografa světa, jiní zase probírali důležité věci a další jedinci se marně snažili napít. Projížděli jsme město po městu, přejížděli jsme železniční přejezdy, vzpomínali na naše školní výlety a vzpomínky z nich. Cesta už byla docela dlouhá, až se někteří rozhodli, že naberou síly, a tak se uložili ke spánku... no nakonec neusl nikdo, jen se hypnotizovali pohledy. Na kopci se objevila silueta hradu. Vyjeli jsme kopec, vystoupili a vešli do útrob hradu. Na hradě nás provedla "strašně" příjemná paní, seznámila nás se všemi změnami, které proběhnou příští pondělí a rozmyslela si naštěstí nápad, že by nás zavžela do sklepa. Pohladili jsme si zelenou sklepní stěnu, která je podle pověsti zelená proto, že na hradě straší zelená paní, přáli jsme si přání, které by se mělo splnit do roka a do dne. Tak uvidíme. Po cestě z hradu jsme se snažili pomoci starší paní, která před hradem prodávala jablka, se sudoku, no marná snaha.Poslnili jsme se řízky a jinými dobrotami, které jsme měli nafasované z domova a jeli jsme dál.. V autě jsme zaujali odpočívací polohy a nasměrovali jsme směr Bochoř, i přesto, že bylo půl třetí a soutěž začínala až v šest. Brali jsme to z té lepší stránky - budeme tam první, takže budeme mít možnost zaujmout nejlepší místa na stany. Jeli jsme, cesta stejně jako čas, pomalu ubíhala a pohoda v autě byla pořád na sto procent. Pocit k nezaplacení, když víte, že ten nejlepší víkend s nejlepšími lidmi, teprve začíná... Dorazili jsme na místo. Popravdě na přerovské parkoviště, kde jsme se napili a pokračovali už přímo na Bochoř. Nastaly menší zmatky, protože se nám jedno auto ztratilo, a tak jsme na něj čekali, ale nakonec jsme se našli a cestovali dál. Jeli jsme kolem řeky Bečvy, kde rybáři měli nějakou rybářskou soutěž, a tak jsme je jen letmo z okýnka pozorovali, přejeli jsme přes řeku a navigace, která nás navigovala už nějakou chvíli, ohlásila další odbočku. Náhle se před námi objevila cedule obce Bochoř. Jak nám spadl kámen ze srdce, to muselo být slyšet až ve vzdáleném Lubně. Uviděli jsme hydrant a hadici, vjezd na hřiště a nic..... náhle nás pohltil strach, že budeme muset pomáhat s přípravami. Naštěstí to zvládali sami, a tak jsme si mohli v klidu postavit naše stany. Malé neshody ve spojování tyčí, ale to se stává snad úplně všem, kteří jdou po dlouhé době stanovat.... už pomalu chápu, proč jsme vyjížděli o tolik dřív. Ale pod vedením zkušených trenérů jsme stany dostavěli. A naše nocovací motto? ,,Kdo se bojí potkanů, nesmí s námi do stanu!"
Po stavbě jsme se vydali obhlédnout záchody, no nic fajnového. Když jsme se vrátili, byly už naše stany obehnány bezpečnostní páskou, aby nám někdo nechodil do naší zóny. Pak ale nastal problém - mašina nechtěla nastartovat. Všichni se zajímali, co s ní je, proč nechce jet a všechny pomalu zaplavovala myšlenka, že to bude špatné. Napadlo nás, zavolat si o radu. Rady z mobilu létaly jedna za druhou, ale mašina ne a ne startovat. Kdekdo byl zoufalý a nápady, proč nestartuje, pomalu docházely. Minuty sklamání se pomalu blížily ke konci, protože se Zdena vydal vstříc pomoci..... úspěšně! Něco na mašině pomontovali a mašina zahučela a nastartovala. Jaký to úspěch dnešního dne! Měli jsme obrovskou radost a těšili jsme se, až ji všem předvedeme v akci. Bohužel pak se ozvala rána a mašina opět stávkovala... Vzdali jsme to a šli jsme si půjčit mašinu z Nýdku a shánět béčka od Brušperku. Došlo na náš útok a my se začali chystat na základně. ,,závodníci na místa, připravte se...pozor... výstřel" vyběhli jsme. Všechno sedlo tak, jak mělo a dosáhli jsme času 14:56 sekund. Paráda! Po útoku jsme si uvařili čaj a šli na diskotéku. Kolem jedné hodiny raní bylo vyhlášení a my si zašli pro diplom a sovy ( sova za osmé místo a sova za nováčka na soutěži), skončilo vyhlášení a my odešli zase na diskotéku. Po diskotéce, které se nám protáhla až do pozdních raních hodin, jsme se uložili do stanů ke spánku. Ráno nám trenéři ohřáli čaj a nachystali snídani. Seskládání stanů trvalo o něco kratší dobu, než jejich stavění, takže to bylo prakticky v mžiku hotovo. Někteří nevyspaní si sedli do auta a odpočívali, jiní si kopali s balónem nebo ještě dojídali. Naše cesta směřovala na dny NATO do Mošnova, když jsme si posedali do aut a zaujali opět naše cestovní pozice. Do uší sluchátka a ,,dámy a pánové, odjíždíme". Zahoukali jsme na bochořské pořadatele a opustili jsme nadobro areál... cesta ubíhala, ve vzduchu byla cítit únava. Dojeli jsme na parkoviště, zaparkovali a vydali se po prašné cestě na letiště, kde jsme si prohlédli letadla, vrtulníky, občerstvili jsme se a pomalu odcházeli zpět do auta. Mezi tím se už naše nálada poopravila na veselou vlnu. Povídali jsme si s naší novou sovou Emilkou, smáli jsme se, zkrátka to bylo veselé. Zpívali jsme si naši novou oblíbenou písničku ,,proč ta sova tolik houkala..." a celkem dobře jsme ji zvládli.
Cestou zpět jsme odvezli mašinu do opravny, a už nás čekala lubenská hasičárna, a v ní, ještě pořád zaparkovaný Martinův Matis. Začalo pršet, ale my si z toho nic nedělali, protože jsme ,,jeli na hlíně z gatí", kterou jsme nabrali po cestě "na" a "z" letiště. Pochopitelně jsme si nic nedali, ale vypadalo to tak... 
Děkujeme za tento skvělý víkend, i přes všechny nástrahy to byly dva úžasné dny. Děkujeme Renči, Zdenovi, Romanu Lupíkovi, Martinovi, a Zdence a Leoši Satinským - podpora od ,,svých" vždycky pomůže!
DĚKUJEME!!!
Komentáře vytvořeny pomocí CComment